Tereza Hrůzová – třídní učitelka, eurytmie
tereza.hruzova@lesves.cz
Narodila jsem se na teplé jižní Moravě, ve Zlíně a prožila zde šťastné dětství i dospívání. Velkou část života jsem trávila na zahradě s prarodiči nebo v lese s orientačními běžci. Svou vlastní cestu životem jsem se vydala hledat na studený sever – do Liberce, na Technickou univerzitu v Liberci, fakultu textilní. Měla jsem velký zájem o filozofii a říkala jsem si, že objevím filozofii matematiky, které mělo být na škole několik semestrů. Také jsem doufala, že se naučím něco praktického dělat, neboť vzdělávání na gymnáziu v Holešově bylo dost abstraktní a intelektové, mělo málo společného s opravdovým světem kolem mě. Něco z toho se naplnilo, něco ne. Nyní vysoké škole vděčím za jasnost v myšlení, umění směřovat k cíli a vidět, co je reálné a co je jen iluze. Zde jsem potkala svého budoucího muže, se kterým máme 3 dcery. Žijeme ve Světlé pod Ještědem, ve velkém domě s krásnou zahradou. Toto místo později sloužilo i jako škola pro mé první waldorfské vyučování…
Po ukončení vysoké školy jsem opravdu nevěděla, co dělat. Byla jsem inženýrka, tak jsem si našla práci v automobilovém průmyslu. Pěkně placenou, ale stále jsem si kladla otázku. „Pro toto ses tak dlouho vzdělávala?“ „Toto je opravdu to, co chceš dělat???“ Byla jsem součástí fabriky a to i na manažerské pozici. Naštěstí přišla první dcera, pak druhá a to už jsem věděla, že se nikdy do „fabriky“ nevrátím. Vzpomněla jsme si na své záliby, kdy jsem brigádně učila děti keramiku, spolupořádala tábory aj. Zjistila jsem, že chci být s dětmi. Dostudovala jsem si tedy pedagogické minimum na TUL. Tam jsem poprvé uslyšela o waldorfské pedagogice. Zpráva mě zasáhla jako šíp. Odjela jsem do Semil na epochu matematiky v sedmé třídě, kterou vedl Honza Slavík. Zahořela jsem ještě víc. Přišla třetí dcera a já jsem se ihned, jak to bylo možné, přihlásila na waldorfský seminář Tomáše Zuzáka. Tam jsem měla pocit, že jsem konečně našla to, co jsem celý život hledala. Smysluplná výuka, hudba, malování, filosofie, eurytmie, život. Chtěla jsem naše dcery začít vzdělávat waldorfskou cestou. Uvažovali jsme o stěhování se do Semil, ze kterého ale později sešlo. A jak už to bývá, všechno zlé je pro něco dobré… Založila jsem první třídu u nás doma a jeden rok jsem vzdělávala 3 prvňáčky. Jedna z nich byla naše prostřední dcera. Po roce škola zanikla z rodinných důvodů jedné z žaček. Začala jsem učit hravou vědu na ZŠ Český Dub a pak fyziku na ZŠ Husova v Liberci. Stále jsem ale doufala, že waldorf na severu Čech ještě ožije. A stalo se tak v roce 2017, kdy se mi podařilo s několika maminkami založit v Liberci spolek Wrabec Liberec a následně otevřít první třídu Waldorfských tříd v Liberci. Dostali jsme podporu města Liberec, našli jsme ZŠ, která nás zaštítila. Stala jsem se první třídní učitelkou, která prošlapávala cestu dalším třídám. Nyní je v Liberci tříd už devět. Škola vzkvétala, avšak po několika letech z ní dle mého vymizel duch antroposofie, která pouze pokud je oživována pedagogy a tím přenášena na děti i rodiče, je školou waldorfskou. Po 7 letech jsem školu opustila. Byla to pro mě obrovská ztráta. Bylo to takové mé další dítě.
Věděla jsem ale, že nic jiného, než učení mě opravdu nenaplňuje natolik, abych mohla mít pocit, že můj život má smysl. Napsala jsem tedy kolegům do Turnova, zda nehledají další kolegyni. Pozvali mě na konferenci, kde jsem se představila nejen těm mnohým, které jsem už znala, ale i těm novým. Přijali mě a tak jsem nyní druhým rokem třídní učitelkou brzy již 20 dětí. Jsem ráda, že zde mohu být. V inspirativním a podporujícím prostředí, které dává člověku svobodu v tvoření, v práci a naplňuje ho láskou, důvěrou, zodpovědností a tolerancí. Zde vnímám, že antroposofie opravdu žije.
A ještě jedna velká věc se mi v životě přihodila. Již několik let jsem se aktivně věnovala eurytmii. Od září 2025 jsem spolu s dalšími 8 kolegyněmi z Čech zapsaná ve třetím ročníku Eurytmické školy v Norimberku a směřuji k eurytmickému diplomu. Vidím, že toho, kam člověk může v životě směřovat, je opravdu hodně. Jsem šťastná, že stále objevuji nové, že hledám, že se vyvíjím, rozvíjím do hloubky, že zraji, že žiji.
Děkuji svým krásným druháčkům a jejich skvělým rodičům, děkuji kolegům, rodině i těm, kteří mě toho na mé cestě životem tolik naučili a tolik darovali.
V Jiříčkově, 9. listopadu 2025
