Waldorfská pedagogika v naší škole
Je těžké shrnout zásady waldorfské pedagogiky do několika odstavců. Tato pedagogika se vyvíjela a adaptovala na proměnlivá dějinná období, společenská klimata a různé regiony sto let, a přesto v ní zásadním způsobem stále žije odkaz jejího zakladatele Rudolfa Steinera. Její vývoj je dán odhodláním, pílí a kreativitou několika generací pedagogů, důvěrou a spoluprací rodičů se školou a zájmem i individuálními možnostmi žáků. Vztahy mezi žákem, učitelem a rodičem žáka jsou základem, kurikulum je výchozím bodem, respektování tělesných a duševních vývojových fází dítěte je klíčem k výběru témat a výukovému stylu. Nejpodstatnější je však snaha učitele porozumět každému jednotlivému dítěti a budovat vztah důvěry, respektu a pokud možno přirozené autority. Tím je do velké míry eliminována role vnějších výchovných opatření a známkování, které takový vztah spíše pokřivují a narušují. Známkové hodnocení nastupuje až v nejvyšších ročnících základní školy, aby vyšlo vstříc nárokům státu a středních škol. Motivací pro žáka by měl být spíše jeho vztah k vyučujícímu a k samotnému tématu. Učiteli je proto každodenní výzvou, jak látku podat tak, aby ji dítě přijímalo se zájmem a důvěrou v její závažnost.
Ze zjednodušeného pohledu je pro waldorfskou pedagogiku charakteristické epochové vyučování, kdy zacílení na jeden předmět (téma) je těžištěm výukových činností po dobu zhruba jednoho měsíce. Této takzvané epoše je každodenně věnován prodloužený ranní vyučovací blok, po němž následuje velká přestávka a navazují klasické hodinovky doplňkových předmětů, jako je výuka jazyků apod. Děti zejména na prvním stupni základní školy pracují méně s učebnicemi a cvičebnicemi, zato si však tvoří vlastní sešit, který dokumentuje jejich cestu za poznáním a zároveň v sobě nese znaky jedinečnosti grafického vyjádření každého dítěte. Sešit se pak stává i „učebnicí“ k zopakování probrané látky.
Významným vnějším i vnitřním znakem waldorfské školy je snaha o celistvost ve vzdělání, pročež pohyb, zpěv, hra na hudební nástroje, rukodělné a výtvarné činnosti mají v každém školním dni dítěte podstatnou roli. Těžiště tedy neleží v získávání a uchovávání vědomostí nýbrž v kreativním uchopení života v jeho mnohotvárnosti. To však neznamená, že by rotační způsob opakování látky, dnes tak často opovrhovaný dril, neměl ve výuce své pevné místo. V oblastech, jako je například opakování násobilky je dril přínosný a žádoucí.
Je-li to v silách třídního vyučujícího a má-li stále důvěru dětí i podporu rodičů, je ideálem, aby svou třídu doprovázel co nejdéle a zároveň pružně přizpůsobil styl výuky a jednání se žáky jejich měnícím se nárokům, potřebám a duševním proměnám. Takřka denní setkávání trvající po mnoho let dotváří hloubku vztahu a naplňuje třídní kolektiv jistotou kontinuity a zdravou dávkou předvídavosti. Zároveň by měl každý rodič počítat s obvyklým fenoménem, kdy se nadšené a radostné dítě prvních školních měsíců a let proměňuje během školní docházky na „životem znaveného“ a „tíží poznamenaného“ puberťáka, který je velmi kritický ke svému okolí a může trpět podobně jako jeho zoufající rodič neodbytným pocitem, že jej škola ničemu užitečnému nenaučila. Vždyť i waldorfské školy se potýkají s potížemi běžně známými ze školních lavic. Protivenství jsou prubířským kamenem síly společenství a míry tolerance. Dospělí absolventi waldorfských škol, kteří se vracejí jako učitelé či rodiče nových prvňáků, jsou dobrým ukazatelem, že vše nebylo marno.
Skrytým tónem výuky je používání učební látky coby prostředku k rozvoji, nikoli samotného cíle. Výchozím bodem pro osvojování poznatků a dovedností je pak prostá lidská zkušenost. Co člověku říkají jeho smysly, jeho cit a jím postupně nabývaná zkušenost, formuje jeho bytost hutněji nežli vycizelované a vydestilované definice z chytrých knih a dokonalých videí. Otázka pravdivosti, skutečnosti a autetičnosti nabývá neustále na větší palčivosti v našich časech zahlcených mediálními sděleními, zábavním škvárem, reklamou i účelovými manipulacemi. Jistá zdrženlivost a oddálení prostupu informačních technologií do vnitřního světa dítěte čili odsunutí „virtuality“ do vyššího věku se jeví v této souvislosti jako oprávněné a žádoucí.
A jaká je ta naše pedagogika v turnovské waldorfské škole? Není ničím speciální, lepší nebo horší. Je vždy výslednicí danou situací konkrétní třídy tvořené individualitami dětí, možnostmi a dispozicemi učitelů, ochotou a podporou rodičů. Důležité je, abychom my dospělí v těžkých chvílích a krizových situacích, které chtě nechtě přicházejí do každé živoucí organizace, stáli nohama na zemi, vzájemně komunikovali, a přitom nezapomněli naše ideály.
